Italština nás každý týden zavede do země holínky, na jih zalitý sluncem. Líbí se nám jižanský styl života, rady se vracíme na místa, kde jsme byli jednou nebo opakovaně či sníme o lokalitách, které bychom chtěli navštívit.
Historie, architektura, gastronomie, krajina, zemědělství, lidé.
V Itálii jsem byla dvakrát a tuším, že ani jednou jsem si zážitky nezaznamenala, abych neměla pocit, že jsem uzavřela kapitolu.
Vzpomínám si na trh, kde nám štědře dávali ochutnat sýr i prosciutto, kde jsme koupili červenou cibuli i tyrkysové náušnice. Rada se v mysli přenáším na kolonádu u moře, kde jsem jídla obrovskou a obrovsky chutnou zmrzlinu. Vidím před sebou domácích posedávajúch na židlích před domem a dědečky hrajících společenské hry namísto pití alkoholu. Směji se při představě, jak jsem nechtěla dívat na styl jízdy, kde se při vstupu do křižovatky hlavně troubí. Zbytek se vyřeší. Tu lehkost, otevřenost, do jisté míry bezstarostnost a nekonečnou spontánnost. Kdo se učí jazyk, poznává i kulturu. A tak děláme i my rady během devadesáti minut týdně. Přes prázdniny bychom šli přímo z cvičiště na bojiště. A teď jsme zůstali na místě s fotkami a gastronomickými lahůdkami. A hudbou, filmy a novými slovíčky a cvičeními.
Jak dobře, že mysl dokáže cestovat!
